Kouzelná cesta autobusem
Dnes jede Nikola poprvé sama autobusem. Jede za babičkou a moc se těší, ale zároveň se bojí. Maminka jí všechno vysvětlila a Nikola přikyvovala. Vlastně všechno ví. Ví co a jak, ale prostě nemá dobrý pocit.
Teď čeká na zastávce. Vedle ní stojí ještě asi pět lidí. Autobus přijede a lidi chodí k řidiči a něco s ním probírají a dávají mu různé kartičky. Nikola vstupuje a řekne řidiči. „Do Plzně, prosím.“ Řidič jí podává nějaký lísteček a Nikola si jde sednout. Do autobusu nastupuje nějaká bělovlasá stařenka s vlasy do drdolu. Postaví se naproti Nikole a řekne. „Mohu si tu sednout, děvenko?“ Nikola jí odpoví. „Ano, můžete.“ Řekne a odsune svůj batoh z vedlejší sedačky. Sotva si stařenka sedne, začne plést. Nikola jí se zájmem pozoruje. Hmmm…to musí být těžké… Pomyslí si. Stařenka plete celou cestu, až uplete krásný žlutý svetr. „A kampak jedeš, holčičko?“ „Já jedu za babičkou do Plzně.“ Stařenka přikývne. „Já jedu také do Plzně.“ „Opravdu? A za kým jedete?“ Stařenka odpoví znuděně. „Za sestřičkou.“ Když už jsou v Plzni, Nikola se zvedne a jde ke dveřím. Stařenka jí následuje, její kroky jsou pomalé. Stařenka jde opatrně a pomalu po schodech a jednou málem spadla! Nikola jí jde ihned pomoct, bere jí za paži a pomáhá jí. Když sejdou na chodník, stařenka řekne. „Ach děvenko, jak já se ti jen odměním? Ááá už vím…“ Řekne a začne šmátrat v tašce a vytáhne žlutý svetr. „Vezmi si ho. A vzpomínej na mě v dobrém.“ „Děkuju. To ale není třeba…“ „Ale je! Vezmi si ho a hlídej si ho jako oko v hlavě!“ Řekla stařenka a zmizela! Z ničeho nic zmizela! Byla to asi kouzelná stařenka. Nikola si navlékla svetr a najednou se ocitla u babičky! Svetr byl také kouzelný. Nikola všechno pověděla babičce a pak i mamince. Svetr jí vždy zavedl tam, kam chtěla. Na stařenku vzpomíná a má jí ráda jako svojí babičku…